Jedním z hlavních principů badatelsky orientovaného vzdělávání je aktivita dítěte. To zní na první pohled docela jasně. Děti nemají jen sedět a poslouchat, ale mají zkoušet, pozorovat a pracovat s materiálem.
Pojďme se na to podívat trochu jinak. Když dítě něco přesypává, mačká, míchá nebo obtiskuje, znamená to automaticky, že je skutečně aktivní?
Možná ano. Ale možná taky jen přesně plní zadaný úkol.
Ruce pracují. Ale co hlava?
Aktivita dítěte není jen o tom, že „něco dělá rukama“. Mnohem důležitější je, co se při tom odehrává v jeho hlavě.
Skutečně aktivní je dítě tehdy, když se ptá, předpovídá, navrhuje vlastní postup, rozhoduje se, zkouší svůj nápad, všímá si výsledku a podle něj mění další kroky. Když jenom nepřebírá to, co po něm chceme, ale dává do aktivity něco vlastního.
Dítě totiž může mít ruce plné práce, a přitom jen plnit pokyny. A naopak může chvíli tiše sedět, pozorovat, a přitom v hlavě porovnávat, pochybovat nebo vymýšlet vlastní plán.
A teď vám představím jednu situaci, která to hezky ukazuje.
Když se z badatelského koutku stala pekárna
Před několika lety jsem dělala výzkum v mateřské škole a pozorovala přírodovědné aktivity v jedné třídě. Třída pracovala podle programu Začít spolu a její součástí byl také badatelský koutek.
Ten den měly děti pracovat s pískem a obtiskovat do něj různé přírodniny. Když byla paní učitelka u nich, dělaly přesně to, co od nich očekávala. Braly šišky, kamínky nebo mušle a zkoušely, jaké stopy v písku zanechají.
Ale v momentě, kdy učitelka odešla k jiné skupině, se pravidla změnila.
Děti začaly z písku připravovat těsto. Jedno přidávalo mouku, další olej, společně směs míchaly a komentovaly každý krok:
- „Teď tam dáme olej.“
- „Ještě mouku.“
- „Musíme to dát do trouby, aby se to upeklo!“
Nastavily troubu, čekaly, až bude hotovo, a potom upečený výtvor opatrně vytáhly.
- „Pozor, je to horké!“
Jejich hra měla vlastní cíl, pravidla i logickou posloupnost. Děti navazovaly na své zkušenosti, domlouvaly se, rozvíjely společný nápad a jedna na druhou reagovaly.
Pak se paní učitelka vrátila a s jejím příchodem se děti okamžitě vrátily k původnímu zadání. Trouba zmizela, pečení skončilo a v písku se znovu začaly objevovat otisky přírodnin.
Po skončení dopoledního bloku jsem se paní učitelky zeptala, jestli si všimla, co děti v době její nepřítomnosti dělaly, a popsala jsem jí, co jsem viděla. Vytřeštila na mě oči. Z jejího výrazu bylo naprosto zřejmé, že o ničem z toho neměla nejmenší tušení.
Proč svůj nápad před učitelkou schovaly?
Nevím jistě, proč se děti po jejím návratu tak rychle vrátily k zadání. Možná už věděly, že v badatelském koutku se má plnit určitý úkol. Možná očekávaly, že uslyší: „Ale děti, takhle ne.“
Jedno ale bylo jisté. Děti velmi dobře rozlišovaly mezi tím, co chtěly dělat ony, a tím, co od nich očekávala paní učitelka.
A právě tady se dostáváme k dětskému aktérství.
Zní to asi trochu akademicky, ale ve skutečnosti jde o něco velmi obyčejného: dítě jedná s vlastním záměrem, rozhoduje se, přináší své nápady a snaží se ovlivnit to, co se kolem něj děje.
Dětské aktérství nevzniká až ve chvíli, kdy se jím začneme zabývat. Ono ve třídě prostě existuje. Děti si každou situaci vykládají po svém, propojují ji se svými zkušenostmi a hledají v ní vlastní smysl.
Otázkou tedy není, zda budou děti aktivní. Otázkou je, jestli jejich aktivitu uvidíme a co s ní uděláme.
Co by se stalo, kdyby si toho učitelka všimla? Co kdyby děti aktivitu učitelce ukázaly?
Mohla by děti okamžitě vrátit k úkolu: „Teď si nehrajeme na pečení. Máte obtiskovat přírodniny.“
Děti by se pravděpodobně přizpůsobily. Zadání by bylo splněno, v písku by vzniklo několik pěkných otisků a všechno by šlo přesně podle plánu. Jenže spolu s tím by z aktivity zmizelo to nejcennější: jejich vlastní přemýšlení.
Učitelka ale mohla udělat i něco jiného. Mohla se na chvíli zastavit a nejprve se pokusit porozumět tomu, co děti rozehrály. Mohla jim položit otázku, nabídnout pomůcku nebo drobný podnět, díky kterému se mohou ve svém přemýšlení posunout o kousek dál.
- „Vidím, že se z písku stalo těsto. Co právě pečete?“
- „Co potřebujete udělat, aby vám těsto drželo pohromadě?“
- „Jak poznáte, že už je upečené?“
Původní vzdělávací záměr by nemusela zahodit. Mohla se k němu vrátit oklikou přes nápad, který děti přinesly. Mohla nabídnout trochu vody, další nádoby nebo přírodniny a společně s nimi zkoumat, kdy písek drží tvar a v jakém písku vznikají nejvýraznější otisky.
Z obyčejného plnění úkolu by se tak mohlo stát opravdové bádání.
Znamená to, že si děti mohou dělat, co chtějí?
Ne. Podpora dětského aktérství neznamená, že zahodíme své vzdělávací záměry, přestaneme nastavovat hranice a necháme ve třídě zavládnout chaos.
Někdy je potřeba k úkolu děti vrátit. Kvůli bezpečí, času, ostatním dětem nebo proto, že určitá zkušenost má svůj smysl. Rozdíl je ale v tom, jestli je vracíme automaticky, nebo se předtím pokusíme zjistit, co jejich odklon od zadání znamená.
Možná aktivitu odmítají, protože je příliš jednoduchá. Možná jí nerozumějí. Možná je jejich vlastní otázka v tu chvíli mnohem silnější než ta naše. A možná nám právě nabízejí cestu k mnohem hlubšímu učení, než jaké jsme původně naplánovaly.
Pointa na závěr
Když mluvíme o aktivním dítěti, neměli bychom sledovat jen to, zda něco drží, sype, míchá nebo mačká. Měli bychom si všímat toho, zda může přinést vlastní myšlenku, rozhodnout o některém kroku, položit otázku, změnit postup a ovlivnit, kam se aktivita bude ubírat.
Možná bychom si tedy čas od času měli položit otázku:
„Co právě teď děti dělají? A co mi tím ukazují o svém přemýšlení?“
Děti jsou aktéry svého učení, ať už si toho všimneme, nebo ne. Je na nás, zda jejich vlastní aktivitu přehlédneme jako odbočení od plánu, nebo ji přijmeme jako pozvánku ke společnému objevování.
Chcete se dozvědět víc?
Chcete se naučit lépe zachycovat dětské otázky, nápady a nečekané situace a proměňovat je ve skutečné badatelské příležitosti?
Přihlaste se na seminář, webinář nebo kurz a udělejme první kroky k badatelství společně.
