„Paní učitelko, mně to nejde.“
„Paní učitelko, mně to nejde.“
Všichni to známe. Víme, co by dítě mohlo (mělo) udělat. Stačila by jedna rada, návodná otázka nebo krátká ukázka a problém by byl během několika vteřin vyřešen.
Jenže je tato pomoc skutečně to, co od nás dítě potřebuje?
Žádost o pomoc nemusí být žádostí o odpověď
Když se dítě zeptá, obvykle začneme přemýšlet, co mu poradit. Možná bychom si ale nejdříve měly položit jinou otázku:
Dítě se někdy ptá proto, že opravdu neví, jak pokračovat. Jindy si ale jenom potřebuje ověřit, že nevadí, když se mu něco nepodařilo. Možná to ještě nevzdalo, možná stále hledá vlastní řešení, jen chce vědět, že může dál zkoušet.
Někdy stačí povzbuzení. Jindy dítě potřebuje pomoci všimnout si něčeho důležitého. A někdy už přesně ví, co chce udělat, ale samo to technicky nezvládne.
Jak ten rozdíl poznat?
Tři děti, stejná aktivita, tři různé potřeby
Děti dostanou alobal a několik kamínků. Zkoušejí vytvořit loďku, která se udrží na hladině a unese několik kamínků.
Všechny tři děti mohou po neúspěšném pokusu říct:
Pokaždé však tato věta znamená něco jiného.
Dítě stále hledá
Loďka se potopí. Dítě ji vytáhne, chvíli si ji prohlíží a začne měnit její tvar. Zvedne okraje, alobal znovu uhladí a chystá se na další pokus.
„Paní učitelko, mně to nejde.“
Učitelka se podívá na potopenou loďku:
„To nevadí, nemusí se to podařit hned. Zkus to ještě jednou.“
Dítě se vrátí k práci.
Co dítě potřebovalo?
Ujistit se, že neúspěšný pokus nevadí a že může pokračovat. Řešení stále hledalo samo, proto nebylo potřeba přidávat otázky ani nápovědu.
Dítě se točí v kruhu
Druhé dítě pokládá na hladinu stále stejně vytvarovaný kus alobalu. Přidá kamínky, alobal se potopí a dítě celý pokus zopakuje beze změny.
„Paní učitelko, mně to nejde.“
Učitelka si k němu přisedne:
„Tak se pojďme podívat, co se děje. Dej tam jeden kamínek.“
Dítě položí kamínek na alobal.
„Co se stalo?“
„Tekla tam voda.“
„A kudy se dostala dovnitř?“
Dítě si začne loďku pozorněji prohlížet.
Co dítě potřebovalo?
Ne hotové řešení, ale pomoc se zastavením a pozorováním. Samo už jen opakovalo stejný postup a nevšímalo si toho, co se při pokusu děje.
Dítě ví, co chce udělat, ale samo to nezvládne
Třetí dítě si všimlo, že potřebuje vytvořit vyšší okraje. Při jejich zvedání se mu ale alobal stále mačká, trhá a loďka se rozpadá.
„Paní učitelko, mně to nejde.“
Učitelka ukáže na část alobalu, se kterou dítě právě zápasí:
„S čím bych ti mohla pomoct? Chceš, abych ti tento kraj podržela?“
Dítě přikývne.
„Tak já ho podržím, aby se ti nekroutil.“
Co dítě potřebovalo?
Pomoc s provedením vlastního nápadu. Učitelka nerozhodla, jak má loďka vypadat, ani ji za dítě nevyrobila. Pomohla pouze s částí, kterou dítě samo technicky nezvládlo.
Stejná věta „Mně to nejde“ tedy může znamenat:
- Ujisti mě, že můžu dál zkoušet.
- Pomoz mi všimnout si, co se děje.
- Pomoz mi udělat to, co už jsem vymyslel.
Nejdříve sledujme, potom pomáhejme
O potřebě pomoci nerozhodují pouze slova dítěte. Důležitější je to, co dítě právě dělá.
Položme si dvě rychlé otázky:
Pokračuje jeho vlastní hledání?
Dítě pozoruje, upravuje svůj výrobek, mění postup nebo připravuje další pokus. Ještě nemusí znát řešení, ale jeho přemýšlení pokračuje. V takové chvíli pravděpodobně nepotřebuje radu. Potřebuje čas a ujištění, že se nemusí všechno podařit napoprvé.
Co mu brání udělat další krok?
Pokud se hledání zastavilo, zkusme určit proč.
- Nevšimlo si něčeho podstatného?
- Neví, co by mohlo změnit?
- Má příliš mnoho možností?
- Chybí mu určitá zkušenost?
- Ví, co chce udělat, ale nedokáže to provést?
- Je už unavené nebo frustrované?
Teprve když víme, kde překážka leží, můžeme vybrat pomoc, která dítě skutečně posune.
Pomoc dávkujme po stupních
Nemusíme volit pouze mezi dvěma krajnostmi: dítěti neporadit vůbec, nebo mu ukázat celé řešení.
Můžeme začít nejmenší podporou a přidávat pouze tehdy, když nestačí.
Stupeň 1: Ujistit a povzbudit
Dítě stále hledá, jen potřebuje vědět, že neúspěšný pokus nevadí.
Stupeň 2: Společně se zastavit a podívat
Dítě už pouze opakuje stejný postup. Pomůžeme mu zpomalit a pozorovat, co se při pokusu skutečně děje.
Stupeň 3: Připomenout předchozí zkušenost
Můžeme se vrátit k tomu, co dítě zkusilo před chvílí:
„Kdy se tam voda nedostala tak rychle?“
Stupeň 4: Zúžit možnosti
Pokud dítě neví, odkud začít, nabídneme mu jednodušší volbu:
„Chceš teď změnit loďku, nebo zkusit méně kamínků?“
Stupeň 5: Pomoci s provedením
Dítě má vlastní plán, ale potřebuje něco podržet, připevnit, ustřihnout nebo odměřit. Pomůžeme s konkrétní činností, rozhodování však ponecháme dítěti.
Stupeň 6: Ukázat jeden krok
Pokud předchozí podpora nestačí, můžeme jeden krok předvést. Potom činnost znovu předáme dítěti.
Když je odpověď schovaná v otázce
Někdy máme pocit, že dítěti řešení neříkáme, protože jsme svou radu formulovaly jako otázku:
„Nemyslíš, že by ty okraje měly být vyšší?“
„Co kdybys tam dal méně kamínků?“
„Neměl bys tu loďku udělat širší?“
Otazník ale z rady nedělá badatelskou otázku. Dítě už pouze následuje náš nápad.
Ani taková pomoc nemusí být vždycky špatně. Někdy ji dítě opravdu potřebuje. Je ale dobré vědět, kdy jsme přestaly podporovat jeho hledání a začaly určovat další postup.
Ne co nejméně. Právě tolik, kolik je potřeba
Cílem není nechat dítě tápat za každou cenu. Pokud už neví, jak pokračovat, opakovaně zažívá neúspěch a ztrácí zájem, další čekání mu nepomůže.
Stejně tak ale nemusíme odstranit každou nejistotu dříve, než dítě dostane možnost se s ní samo vypořádat.
Až tedy příště uslyšíte: „Paní učitelko, mně to nejde.“, můžete začít tím, že si položíte otázku:
Jak děti při objevování provázet?
Podíváme se společně na to, jak pracovat s dětskými otázkami a nápady, jak reagovat na jejich nejistotu, kdy do jejich hledání vstoupit a kdy jim naopak ještě nechat prostor.