„Jenom jsme se dívaly na mouchu.“ A není to málo?
Někdy nemusíme dítěti připravit další podnět. Možná stačí na chvíli zastavit a všimnout si toho, co už objevilo samo.
Šly jsme s dcerou ven. Něco jsem jí povídala, když jsem se podívala vedle sebe a zjistila, že tam není.
Otočila jsem se. Dřepěla u stěny našeho souseda a upřeně se na ni dívala.
Vrátila jsem se podívat, co tam vidí. Na zdi seděla velká moucha.
„Dívej, mami, moucha! Vidíš ty oči? Tady má velké oči!“
„Vidím, no. Má oči.“ odpověděla jsem, jako by na tom nebylo nic zvláštního.
A vzápětí mi došlo, jak je vlastně úžasné, čeho si všimla. Já bych kolem té stěny prostě jen prošla, aniž bych mouchu vůbec zaregistrovala. Zatímco ona si všimla nejen mouchy, ale dokonce jejích očí.
Tak jsme tam chvíli společně dřepěly, dívaly se na ni a povídaly si. Pak moucha uletěla a my jsme šly dál.
Neměly bychom dělat něco podnětnějšího?
Kdybych měla někomu doporučit místo, kde může s dítětem strávit podnětnou chvíli, sousedova zeď by mě nejspíš nenapadla. A vás možná taky ne.
Při přemýšlení o podnětném prostředí nám obvykle přijdou na mysl pomůcky, materiály nebo zajímavě připravené činnosti. Doma i ve školce hledáme, co dětem nabídnout, co by je mohlo zaujmout a přivést k objevování.
Jenže u té zdi už se něco takového dělo.
Dcera se zastavila, soustředěně pozorovala a všimla si konkrétního detailu. Navíc mi ho chtěla ukázat.
To je na podobných situacích snadné přehlédnout. Z našeho pohledu se cestou na chvíli zdržíme. Z pohledu dítěte jsme možná právě došli k tomu nejzajímavějšímu.
Podnět už tam byl. Co jsem k němu mohla přidat já?
Moucha by na zdi seděla i beze mě. Dcera si jí všimla sama a sama se rozhodla, že si ji prohlédne.
Potom ale přišlo to její: „Vidíš?“
A právě tady se k dětskému objevování přidává něco dalšího.
Když jsem si k ní dřepla, dostala prostor ukázat mi, co ji zaujalo. Mohla mluvit o tom, co vidí, a já jsem ji mohla poslouchat, podívat se na stejný detail a povídat si s ní.
Na chvíli určovala téma našeho rozhovoru ona.
Podnětným prostředím nabízíme možnosti. Svou pozorností dáváme dítěti najevo, že nás zajímá, kterou z nich si vybralo a co v ní nachází.
Díky tomu také můžeme lépe porozumět jeho pohledu. A třeba zjistit, že na obyčejné mouše jsou právě teď nejzajímavější její oči.
Dítě už si vybralo
Nemusíme vždy hledat, čím dítě zaujmout. Někdy stačí zachytit to, k čemu jeho pozornost zamířila spontánně.
Pozorování má hodnotu samo o sobě
Dítě se soustředí, všímá si detailů, porovnává a snaží se porozumět tomu, co má právě před očima.
Nemusíme všechno rozvíjet
Každý dětský objev nemusí skončit úkolem, pracovním listem nebo připravenou aktivitou. Někdy může prostě jen chvíli trvat.
A pokud máte pocit, že to není dost…
…mám pro vás dobrou zprávu.
Dítě má čas věnovat se tomu, co ho skutečně zaujalo, a může svůj objev sdílet s někým, kdo mu naslouchá. To je cenná zkušenost sama o sobě.
Nemusíme k ní hned přidávat další úkol nebo vymýšlet pokračování, aby ta chvíle měla smysl.
Takže až se příště zastavíte s dítětem u něčeho úplně obyčejného, zkuste si všimnout i toho, co se při tom děje.
Možná zjistíte, že slovo „jenom“ vlastně není úplně na místě.
Ani u jedné mouchy na sousedovic zdi. 🙂
Bádáním k poznání: komplexní průvodce badatelstvím v MŠ
Pokud chcete podobné situace ve třídě nejen zachytit, ale také vědět, kdy dětské objevování podpořit, jak pracovat s otázkami, dětskými představami a jak badatelství přirozeně začlenit do běžného dne, podíváme se na to společně krok za krokem.