V knize Sally Moomaw (2013) mě zaujal příběh holčičky, která stavěla jízdárnu pro své figurky koní.

Při čtení jsem se několikrát zastavila.

• U způsobu, jakým stavěla sloupy.
• U mezery, kterou jednou odstranila a podruhé ji naopak potřebovala.
• A hlavně u střechy, která nefungovala podle jejích představ.

Pojďme se na ten příběh podívat postupně. Protože některé nejzajímavější okamžiky bychom mohli při běžném pohledu do herny snadno přehlédnout.

Sonya staví jízdárnu pro své koně

Tady bych se zastavila poprvé. Ne u toho, co Sonya postavila, ale jak si při tom pomohla.

První sloup jí sloužil jako opora při stavbě dalších. Nemusela si jen představovat, jak vysoký má být ten druhý. Mohla jednotlivé kostky přímo přiřazovat k těm, které už stály.

Použila tedy přiřazování jeden k jednomu. Ke každé kostce v jednom sloupu patří jedna kostka ve druhém. Protože používá stejně velké kostky, pomáhá jí tento postup vytvořit stejně vysoké sloupy.

Z příběhu nevíme, jestli si je přitom počítala. Pro rozpoznání matematického myšlení to ale není vůbec rozhodující. Už samotné přiřazování a porovnávání nám to ukazuje.

Současně musí kostky opatrně uchopovat, pokládat a upravovat jejich polohu, aby sloup zůstal stát. Pohyb rukou tu není oddělený od přemýšlení. Každé položení kostky má svůj účel.

Je plot příliš krátký, nebo jsou sloupy moc daleko?

Tohle je jeden z mých oblíbených okamžiků. Představila jsem si, jak snadno bychom mohly zvenčí říct: „Tady ti ještě kousek chybí.“

Než začneme dětskou práci opravovat, stojí za to zjistit, co dítě zamýšlí. Abychom náhodou neopravovali něco, co se dítěti ve skutečnosti povedlo.

Střecha propadla. A co teď?

A právě tady bych jako dospělá měla chuť pomoci. Rozhlédnout se, najít vhodný předmět a podat jí ho.

Dečka se mezi sloupy prohýbá. Sonya tak může přímo pozorovat, jak se různé předměty v její stavbě chovají a zda vyhovují, nebo nevyhovují jejímu záměru.

Neznamená to, že už umí vysvětlit, proč se látka prověšuje. Má ale před sebou konkrétní zkušenost, ke které se může při dalším rozhodování vracet.

Víko, které přestalo být jen víkem

Našla řešení.

To je rozdíl, který stojí za pozornost. Když dítěti říkáme „zkus to znovu“, nemusí to znamenat „udělej znovu totéž“. Někdy potřebuje hledat jinou cestu.

V podobné situaci by mi proto dávala větší smysl otázka: „Co bys tentokrát mohla zkusit/udělat jinak?“

A teď to musí vidět babička

Technologie se do příběhu nedostaly jako další úkol, který bylo potřeba splnit. Sonya měla důvod je použít. Chtěla zachytit něco, co vytvořila, a ukázat to někomu, kdo u toho nebyl.

Tady by se nabízela příležitost vrátit se také k tomu, co stavbě předcházelo. Třeba otázkou: „Co bys chtěla babičce o své jízdárně napsat?“ Možná by chtěla popsat koně. Možná vchod. A možná právě tu naši slavnou střechu, se kterou měla tolik práce.

Čtyři oblasti. Jeden dětský záměr.

Moomaw na tomto příběhu ukazuje všechny čtyři oblasti STEM: přírodní vědy, technologie, inženýrství a matematiku.

Pro mě ale není nejzajímavější to, že v něm dokážeme najít čtyři tyto oblasti.

Sonya chtěla postavit funkční jízdárnu. Proto potřebovala porovnávat výšku sloupů a délku plotu. Proto řešila, jak se chovají různé materiály. Proto své návrhy zkoušela a měnila. A když se o výsledek chtěla podělit, využila telefon.

Jedna potřeba přirozeně vyvolávala další. Poznatky z různých oblastí jí společně pomáhaly postupovat dál.

Odnáším si spíš chuť pozorněji sledovat, co děti při vlastním stavění řeší. K čemu se vracejí. Co porovnávají. Kdy mění postup a kdy už jsou se svou stavbou spokojené.