Když jsem ještě učila na univerzitě a vzdělávala budoucí paní učitelky, ze všeho nejraději jsem s nimi chodila na praxe přímo do mateřských škol. Vždycky jsem jim říkala: „Zkoušejte bádání právě teď. Kdy jindy máte ideální prostor testovat svoje nápady a osahávat si reakce dětí než v prostředí praxe?“
Na jednu takovou hospitaci vzpomínám obzvlášť ráda. Skupinka studentek si tehdy připravila pro děti téma: „Proč má vejce skořápku?“. Skvělé téma, mělo to šmrnc. Třída byla rozdělená na několik stanovišť. Někde děti pozorovaly lupou zárodečný terčík, jinde sledovaly video o tom, jak se uvnitř vejce vyvíjí kuřátko. A na jednom stanovišti studentka shromáždila různé druhy vajec. Od klasických slepičích, velkých kachních až po ta drobná, kropenatá křepelčí vajíčka.
Právě u tohoto stolu se odehrál moment, kvůli kterému je badatelství pro mě taková srdcovka.
Studentka nadšeně ukazovala dětem ta malá kropenatá vajíčka, když vtom jeden chlapeček svraštil obočí, ukázal prstem na křepelčí vajíčko a naprosto přesvědčivě prohlásil:
„Paní učitelko, ale to přece není opravdické vajíčko!“
Byla to ta vteřina ticha, kdy se láme chleba. Jak by reagovala většina dospělých? Pravděpodobně standardním poučením: „Ale kdepak, Filípku, to je vajíčko od ptáčka, co se jmenuje křepelka, je to opravdové vajíčko.“ Tím by sice byla předána vědecká pravda, ale dětské myšlení by v tu ránu usnulo.
Moje studentka ale pohotově zareagovala:
„Myslíš, že není?“
Chlapeček měl okamžitě jasno: „Nee, tohle čokoládové! Takhle vajíčko přece nevypadá.“
A teď přišel ten pravý badatelský majstrštyk. Studentka se nenechala vyvést z míry a místo vysvětlování pokračovala v otázkách:
„Aha! A co myslíš, jak bychom to mohly zjistit, jestli je skutečné, nebo čokoládové?“
V duchu jsem zatleskala radostí!
Dítě hbitě odpovědělo, že by ho prostě mohli rozbít. Studentka s úsměvem souhlasila, vzala malé kropenaté vajíčko a společně ho o hranu misky rozklepli.
Přála bych vám vidět to neskutečné překvapení. Ten aha-moment byl ve vzduchu doslova hmatatelný. Chlapec otevřel oči dokořán, pusa mu zůstala viset otevřená a on naprosto fascinovaně zíral do misky. Nemohl uvěřit tomu, že uvnitř té „čokoládové hračky“ je opravdový, tekutý bílek a žloutek. Že je to skutečné, „opravdické“ vajíčko.
Byla jsem naprosto unesena. Nejen proto, že se aktivita studentkám povedla, ale hlavně proto, jak dokonale ta budoucí učitelka situaci ustála.
Proč byl tento moment tak hluboký a co bychom si z něj měly odnést do svých tříd? Pojďme si to rozebrat.
1. Dětské prekoncepty nejsou chyby, které musíme okamžitě opravit
To, že chlapec považoval křepelčí vejce za čokoládové, byla z jeho pohledu naprosto logická úvaha. Pravděpodobně se s ním v životě nesetkal. Zato se stoprocentně setkal s velikonočními čokoládovými vajíčky, která bývají zabalená v barevných staniolech a mají podobnou velikost. Jeho mozek prostě propojil novou věc s nejbližší známou zkušeností.
Když dítě řekne něco, co se neshoduje s realitou, naším úkolem není říct „to je špatně“. Naším úkolem je zajásat, protože jsme právě nahmataly jeho prekoncept. Našli jsme mapu světa, kterou má v hlavičce a kterou můžeme pomoci přepsat.
2. Kouzlo otázky „Jak bychom to mohli zjistit?“
Tato věta je jedním z těch magických klíčů k celému bádání. Všimněte si, co ta studentka udělala. Nepřijala roli „vševědoucího dospělého“, který rozdává moudra. Přenesla zodpovědnost za řešení na dítě. Ty si myslíš, že je z čokolády? Dobře, pojďme navrhnout metodu, jak tvou teorii ověřit. Tím, že dítě samo navrhlo řešení (rozbít ho), se stalo hlavním hrdinou příběhu a výzkumníkem.
3. Jedno rozbité vajíčko vydá za tisíc slov
Představte si, kdyby studentka chlapci jen ukázala obrázek v knize nebo mu pět minut vyprávěla o křepelkách. Myslíte, že by si to pamatoval? Možná. Ale ten vizuální, smyslový a emocionální šok z toho, když se skořápka rozlomila a vyteklo z ní skutečné vajíčko, ten se mu zapsal do paměti velmi hluboko. Zkušenost spojená se silnou emocí (překvapením) vytváří ty nejtrvalejší neuronové spoje.
Jak z toho načerpat inspiraci pro naši každodenní praxi?
V bádání s dětmi často hovoříme o tom, jak složité je připravovat pomůcky, badatelské deníky nebo experimenty. Ale tento příběh ukazuje, že největší badatelské situace nevznikají u stolu při plánování, ale v nečekaných rozhovorech přímo ve třídě.
Stačí k tomu vlastně strašně „málo“ = změnit naše nastavení mysli:
- Nespěchejme s hotovou odpovědí. Když se dítě na něco zeptá nebo vysloví svéráznou teorii, schovejme na chvíli svou encyklopedii vědomostí. Dejme prostor chvíli tápat.
- Dovolme dětem „ničit“ a zkoumat (bezpečně). Ano, stálo to jedno křepelčí vajíčko. Ale hodnota toho poznání byla nevyčíslitelná. Nebojme se, že se něco umaže, rozlije nebo spotřebuje, pokud to vede k významnému porozumění. Nikde také není napsané, že se s rozbitým vajíčkem nedá dále pracovat.
- Sledujme, z čeho děti vycházejí. Učme se dívat na svět jejich očima. Když pochopíme, proč si myslí, že je vajíčko z čokolády, mnohem snáze je navedeme k tomu, jak zjistit pravdu.
Až příště ve třídě uslyšíte od dětí nějaké svérázné tvrzení (ať už o tom, že se žížaly při dešti na chodníku sprchují nebo že banán má slupku, aby mu nebylo zima) nezhasínejte tu jiskru rychlým vysvětlením. Zastavte se, usmějte se a řekněte tu klíčovou větu: „To je zajímavé… a proč si to myslíš?“.
