Často se mi stává, že když se paní učitelek v mateřských školách zeptám, jestli s dětmi bádají, bez váhání kývají: „Ano, jasně, to děláme pořád, děti to hrozně baví!“ V tu ránu moje badatelská duše štěstím zaplesá. Jenomže potom mi začne paní učitelka konkrétně vyprávět, co v mateřské škole dělají, a mně pomalu dochází, že o bádání tu vlastně moc nejde. Připomíná to totiž spíš kouzelnické představení. Celá aktivita se zpravidla soustředí na rychlý vizuální efekt. Na to, aby to „pěnilo, barvilo nebo létalo“. Ale to, jak u toho děti myslí, co reálně dělají a co si z aktivity odnesou v hlavičkách domů, zůstává tak trochu schované za magickou oponou.
Okénko do praxe
Představte si vcelku běžnou situaci. Paní učitelka přichází do třídy s tajuplným úsměvem a hlásí: „Milé děti, dneska si vyrobíme duhu!“. Třída zajásá nadšením, protože duha je přece boží. Učitelka položí na stůl plytký talířek, společně s dětmi vyskládá po jeho obvodu barevné bonbony Skittles a nakonec doprostřed opatrně nalije teplou vodu. Děti ani nedýchají. Sledují, jak se bonbony pomalu rozpouštějí a barva putuje do středu talíře. Vizuální iluze duhy je na světě! Děti se radují, tleskají a jsou naprosto okouzlené z toho, co jim paní učitelka právě vyčarovala.
Vypadá to jako pedagogický triumf, že? Pojďme se ale na tento barevný zázrak podívat střízlivýma očima a položit si několik zásadních otázek:
Co je vlastně cílem této aktivity?
Pokud bylo cílem dětem představit, jak reálně vzniká duha, pak musíme upřímně konstatovat, že tento cíl zůstal naprosto nedotčen. To je jasné každému, i člověku, který s pedagogikou nemá vůbec nic společného. Rozpouštění barviva na talíři nemá s opravdovou duhou společného zhola nic. Maximálně to, že ji vzdáleně připomíná, a to jen čistě vizuálně.
Skutečným a relevantním cílem této aktivity by mohlo být představit dětem proces rozpouštění (s tím duhovým efektem jako příjemným bonusem). Vidíte ten rozdíl?
Ovšem paní učitelka z ukázky se rozhodla jít cestou prvního cíle. Proč se jí tento cíl nepodařilo naplnit? Protože bohužel demonstrovala něco, co jejímu cíli prostě neodpovídalo.
Co vlastně tento pokus (ne)demonstruje?
Tento pokus ukazuje čistě fyzikální a chemický proces rozpouštění pevných látek (cukru a potravinářského barviva) v kapalině a následnou difuzi. Skutečná duha v přírodě přitom vzniká lomem a odrazem slunečního světla na kapkách deště, tedy úplně jinak.
Proč je tak nutné mít jasno v tom, co který pokus demonstruje?
Protože pokud budeme tvrdit, že dětem ukazujeme vznik duhy, ale reálně jim demonstrujeme difuzi barviva, logika věci velí, že v našem pedagogickém vedení je někde chyba.
Nabízí se také další otázky:
Proč tento pokus vlastně děláme? Je to proto, že děti mají rády kouzla? Chceme je na chvíli zabavit „magií“ efektního kousku, nebo chceme pokus využít k tomu, abychom jim pomohly hlouběji porozumět světu kolem nás? A pokud ho chceme použít k porozumění, proč by tento jev vlastně děti měly znát? Zajímá je to vůbec? Mají s ním nějakou zkušenost?
Z jakých zkušeností dětí vycházíme?
Bádání zpravidla nezačíná u stolu s připraveným materiálem. Začíná u dětí, u jejich zkušeností. Viděly děti v poslední době opravdovou duhu? Ptaly se na ni? Nebo jsme jim téma přinesly „shora“, protože se nám na Pinterestu líbil obrázek s bonbony? Pokud pokus nenasedá na reálnou dětskou zkušenost a jejich vnitřní zvídavost, zůstane tato aktivita jen prchavým vizuálním vjemem.
Jak z kouzla udělat opravdové bádání?
Jak tedy z tohoto „efektního kouzla“ vykřesat skutečné badatelsky orientované vzdělávání? Klíčové „tajemství“ nespočívá v tom, že vyměníte bonbony za jiné badatelské materiály, ale v tom, jak s dětmi mluvíte a jak moc jim dovolíte myslet.
Místo hotového představení s větou „Dnes si ukážeme…“ zkuste příště proces obrátit. Nechte kouzelnickou hůlku v kabelce a zkuste se stát jejich parťákem v objevování.
Zkuste to třeba takto:
- Vyjděte z reálného problému: „Děti, stala se mi taková věc. Polila jsem si nechtěně bonbony vodou a stalo se s nimi něco zvláštního. Co myslíte, že se stalo?“ Můžete použít i jiné situace, se kterými mají děti zkušenost.
- Podpořte tvorbu předpokladů (hypotéz): Než cokoli polijete vodou, ptejte se: „Co se stane, když na tenhle barevný bonbon kápneme vodu? Kam se ta barva poděje? Zmizí? Nebo se vsákne do talíře?“ Nechte děti vymýšlet varianty. Žádná odpověď není špatná.
- Dejte jim do rukou kontrolu nad variantami: Nechte děti experimentovat. „Co když použijeme studenou vodu místo teplé? Co když bonbon položíme do mléka? Co když zkusíme ocet?“ Když děti samy mění podmínky pokusu, přestávají být pouhými diváky. Začínají porovnávat, dávat věci do souvislostí a objevovat principy.
- Veďte je k reflexi: Na konci pokusu se neptejte „Líbilo se vám to?“ (protože odpověď bude pravděpodobně sborové „ano“). Zeptejte se raději: „Co se s těmi bonbony stalo? Co byste si ještě chtěly vyzkoušet?“
A pokud si přece jen chcete vyrobit opravdovou duhu?
Počkejte si na slunečný den, vytáhněte na zahradu zahradní hadici s rozprašovačem (nebo klidně obyčejné rozprašovače na květiny) a pusťte se do opravdového zkoumání.
Nemusíte dětem vysvětlovat, jak se světlo láme v kapkách vody, nechte mluvit je. Zkuste jim jen tak mimochodem do vzduchu rozprášit vodní mlhu a zeptejte se:
- „Vidíte to taky? Kde se ty barvy najednou vzaly?
- „Musíme se postavit zády ke sluníčku, nebo čelem, abychom duhu viděli nejlépe?“
- „Co se stane, když budeme stříkat vodu ve stínu?“
- „Záleží na tom, jak velké kapky z hadice stříkáme? Co se stane, když pustíme silný proud vody místo jemné mlhy?“
Sledujte, jak děti začnou samy experimentovat s úhlem pohledu, hledat slunce a zkoumat, co je k „výrobě“ duhy vlastně potřeba.
Pointa na závěr
Děti nepotřebují, abychom před nimi simulovali přírodní úkazy pomocí sladkostí a tvrdili jim, že takhle vzniká počasí. Děti potřebují zažít ten skvělý pocit, že na něco přišly samy. Že dokázaly změnit pravidla (třeba teplotu vody) a sledovaly, co to udělá.
Efektní pokusy jsou skvělé. Ale pro školku a pro rozvoj kritického myšlení jsou daleko cennější pokusy, které možná nejsou tak fotogenické na sociální sítě, ale zato po nich v dětských hlavičkách zůstane víc než jen super barevný zážitek. Nechtějme být pro děti kouzelníky, jejichž triky nikdy nepochopí. Buďme parťáky, se kterými stojí za to objevovat svět.
Chcete se dozvědět víc?
Přihlaste se na seminář, webinář nebo kurz a udělejte se mnou první kroky k badatelství v MŠ!